Ahoj kamarádi,

páníčci s námi byli celý týden doma a tak jsme je vzali na pár výletů - to aby se nenudili a nezlobili. Nejdříve jsme jeli na Šumavu, následovaly Krušné hory:

Šumava

Trošku jsme s Montym plánovali dopředu a zajímavá nám přišla Hauswaldská lesní kaple. Jde se tam ze Starého Srní a je to zajímavé mimo jiné v tom, že se to jmenuje kaple ale jsou tam vlastně 3 kaple velmi blízko sebe. Tedy ony jsou to už jen ruiny, spíše jsou tam vidět jen základy a je tam taková studánka. Takže tam jsme vzali páníčky nejdřív. Ty zaklady kaplí jsme si obratem přivlastnili (psovitým podpisem).

Bylo tam docela dost návštěvníků a nám se nedařilo zcela uspokojivě zůstat pospolu za účelem pózování pro fotografa. Takže máme snímky dva.

Od lesních kaplí, které kromě času nejvíce zdevastovali komunisté (to je nějaký polodivoký druh lidí, podle páníčka nebezpečných - asi koušou), jsme převezli naše lidi na Antýgl. Ten mě - Barneymu - není neznámý, ale Montík tam byl poprvé. Tak tedy, z Antýglu jsme ťapali podél kamenité řeky Vydry na Turnerovu chatu. Oba máme vodu moc rádi, ale tahle byla proti našemu rybníku studená a hlavně hodně rychlá. Já se do vody hned pustil, ale podvědomě jsem cítil respekt a tak jsem se držel u velkých kamenů.

Montík je ale pořád ještě trochu štěně, hafan bez pořádného rozumu.

A protože je Monty stále ještě tvor dosti prdlý, drželi ho páníčci pro jistotu na dlouhatánském vodítku, co se mu říká "stopovačka". No a dobře udělali. Moc dobře. Netrvalo to dlouho a náš puberťák hupnul do proudu, který ho začal odnášet pryč, i když se Monty snažil brzdit co to jen šlo. Páníček ho nejdříve pomocí vodítka zastavil a nakonec pro hafana zcela potupně vytáhnul z vody ven. Ale Monty se myslím vůbec nezlobil :-) Ještě že nosíme kšírky a ne jenom obojky.

Tady Monty zkouší plavat:

Tady už je páníčkem bržděn:

A nakonec vytahován z proudu:

Navzdory prožitému nebezpečí se nám šumavský výlet moc a moc líbil a chceme se tam určitě zase mrknout. Tak snad si páníčci udělají volno, potřebujeme je sebou, nemáme totiž řidičák.

Krušné hory

V Krušných horách nám nebylo vůbec krušno, pominu-li ten fakt, že jsem měl průjem a panička mi musela asi dvakrát umývat zadek v potůčcích. Potůčků je tam naštěstí dost. Kde? Na Božím Daru, resp. na Ježíškově cestě. To je turistická trasa pro rodiny s dětmi. Má dvě délky a my šlapali už po několikáté tu delší. Cesta je to moc pěkná a vyskytuje se na ní obvykle dost dětí. Ty my máme rádi. Podél cesty je pak spousta všelijakých postaviček.

Postavičky jsou atrakce hlavně pro děti ale i my si je rádi prohlédneme. Páníčci nám ale nedovolili si žádnou po našem způsobu "přivlastnit". Největší atrakce - alespoň pro mě - ale číhala ve stánku s občerstvením. Je to takový karavan s velkým stanem a několika stoly uprostřed lesa. Jmenuje se příhodně - Krmelec. Vaří tam buřtguláš nebo polévku v chlebu a pečou tam buchty. Páníček měl polévku, panička krásnou tvarohovou buchtu. Jenže to vůbec není ta atrakce. Ze všeho nejdůležitější bylo to, že tam sebou měli psa. Co psa, fenku. Co fenku, nádhernou slečnu. Háravou. Tmavou labradorku Roxy. Chvíli jsme se jen okukovali. Pak jsme se nesměle očichali. A hafani, doufám že sedíte, já se jí líbil. A asi docela dost. Než páníček snědl tu polévku, dovolili nám, abychom se pusinkovali, všelijak kolem sebe poskakovali, objímali se předními packami, no prostě jsme se měli moc rádi. Až jsme z toho pusinkování měli oba úplně mokré hlavy. Polévky bylo naštěstí hodně a byla vařící, takže času bylo dost a nikam dál nás s Montym nehnali. Brácha byl naštěstí diskrétní a nemotal se nám do toho - jevil větší náklonost spíše ke chlebu z páníčkovy polévky.

Nakonec jsme si museli dát poslední pusu a šlapali jsme dál. Bylo dost teplo, takže nám přišlo vhod občasné setkání s nějakým potůčkem. K pití a osvěžení tlap to bylo vynikající. Kousek za polovinou cesty, v takovém dlouhatánském stoupání, bylo Montíkovi už hodně horko. Našel si potůček a lehnul si do něj. Sranda bylo, že si nelehnul po proudu, ale na břicho napříč korytem, takže na chvíli téměř zastavil jeho tok. Jenže to byl potůček z velkého vršku, s velkou silou vody, takže po 5-10 vteřinách to milého Montíka povalilo na bok a potůček si vybojoval své koryto zpět.

Panička nám každému natrhala několik hrstí borůvek a já jsem jí s tím trháním pomáhal co jsem mohl.

Taky se musíme pochlubit, že jsme během cesty napočítali sedm (!) skupin lidí, kteří se u nás zastavili a říkali jací jsme fešáci. Zkrátka a vůbec to byl moc pěkný výlet. A já si nechal večer zdát o Roxy.

Dávám vám všem pac,

váš Barney