Barneyho samohryz

Ahoj hafani,

jak už jsem se dříve zmínil, brácha Barney miluje agility. Vyměnil by za závodění cokoli, nejlepší šunku a snad i mě. A když nemůže závodit, tak alespoň do roztrhání těla fandí. Řve. Pod dupajícími a hrabajícími předními tlapami mu mizí tráva, v zimě sníh. Nevidí neslyší cokoli okolo, v hlavě má jen agility trať.

Při tréninku minulou neděli opět hnal kolegy vášnivým štěkotem po trati. Fandil, povzbuzoval, řval. Až se kousnul. Hodně. Protože jakékoli podněty ve chvíli agility transu ignoruje, ani si toho nevšimnul a hulákal na celé kolo. Při tom prskal a plival krev všude před sebou. No vypadalo to hrozně. Panička se bála, jestli si neudělal něco se zubem, protože jsme se s bráchou chvilku před začátkem tréninku přetahovali o házedlo. V tlamě mu nebylo nic vidět, pro samou krev a především proto, že se neustále mlel a fandil. Frantovi, našemu trenérovi, se to nelíbilo a chtěl nás poslat raději domů. Nakonec páníček Barneyho donutil aby se napil. Tím se rána ochladila a přestala krvácet. Bylo to opravdu jenom kousnutí do jazyka.

Trvalo to asi jen deset minut a ten náš agility pošuk se kousnul podruhé. Ještě víc než předtím. Vypadal hrozně, žádná borderka, pes baskervillský. Krev po tlamě, po hřívě na hrudi, na předních tlapách, na sněhu před ním. Páníček říkal, že je dobře, že není Barney jedovatý had, když se takhle kouše. Tomu já nerozumím, hada znám. Je to pletená hračka určená k přetahování a vyskytuje se především v obýváku. Ale vůbec není jedovatý.

Když jsme dojeli po tréninku domů, vypil Barney celou misku vody, zalezl pod jídelní stůl a zůstal tam spát celé dopoledne. Nehlídal, nehrál si. Lidští dobrovolní dárci krve mívají prý také nárok na volno ze zaměstnání.

Pac a pusu,

váš Monty