Extrémní turistika – pražský cestopis
Ahoj hafani,
po Vánočních svátcích se páníčci rozhodli, že bychom se my, vesnické bordery, mohly trochu socializovat. Poznat svět. Jet na výlet. Extrémní. Totiž na výlet do centra Prahy. Mezi davy turistů.
Dojeli jsme na nábřeží Vltavy. Pro ty, co to v Praze moc neznají, jako jsme byli donedávna my: to je takový velký potok. Prohnali jsme pár racků, co se procházeli po chodnících kolem vody a šli na Staroměstské náměstí. I v Rakovníku máme náměstí, tohle ale má úžasnou atrakci v podobě mnoha a mnoha holubů, kteří si přímo říkají o provětrání brk. Asi jsou dost známí, protože tam za nimi chodí i dost turistů. Nevím ale, proč koukali na tu věž uprostřed rynku, protože tam těch holubů až tolik nebylo. Doma je taky máme, ale tolik fakt ne. Já jsem byl trochu nervózní z lidí, ale opeřenci mě drželi ve střehu a nestíhal jsem se ani bát neznámého prostředí. Barney byl za suveréna, přece jen už byl v Praze po druhé v životě. Nebál se a pečlivě si zapisoval celou cestu. Každou lampu, každý roh. Některé i vícenásobně.
Zamířili jsme zpět k Vltavě – na most. Je pojmenovaný po nějakém Karlovi. Já žádnou borderu toho jména neznám a Barney prý taky ne. Páníček dostal nápad, že nám ukáže racky, kachny a lodě, které byly dole na vodě. Poplácal na okraj zábradlí a řekl Barneymu „hop“. Jenže čekal, že se brácha pouze opře o horní okraj předními tlapami. Barney totiž vyskočil nahoru na hranu zábradlí celý. Hned jak se tam dostal a zjistil, jaká je pod ním veliká hloubka dolů do vody, odskočil zase zpět na most a už se přes okraj zábradlí kouknout nešel ani malinko. Lekl se páníček, lekl se Barney. Páníček dostal od paničky vynadáno. Barney ne.
Na mostě jsme potkali nějakého pána, který klečel na zemi a měl na zemi i ruce a v těch měl kelímek s nějakými mincemi. Nic zvláštního dobrého v tom neměl. Ale ta jeho poloha byla taková… no pro Barneyho velmi lákavá a bylo na něm vidět, že by si na pána rád zezadu naskočil. Páníček mu to nedovolil. Asi jako pomstu za to, že dostal od paničky vynadáno za to zábradlí. Jinak tomu nerozumím, přišlo mi to taky jako dobrý nápad.
Přešli jsme most a zašli na Kampu. Tam je prima park. A chodí tam i další hafani. A tam se nám stala úžasná věc. My tam potkali krátkosrstou kolií holku Bailley se svojí paničkou Klárou. To by nebylo až tak úžasné, kdyby se neukázalo, znají paničku mojí maminky, Katynky. A taky tetu Pavlu, která chová krátkosrsté kolie a která k nám jezdila často na návštěvy, když jsem byl ještě malý, u maminky. No zkrátka náhoda jako hrom. Další úžasná věc byla v tom, že nás pustili z vodítek, abychom se mohli trochu protáhnout ve svém koliím tryskovém tempu, kterému páníčci nemůžou nikdy stačit. Barneymu se Bailley mooooc líbila a on jí asi taky a tak netrvalo dlouho a provedl s ní to, co původně chtěl udělat s tím pánem bez vlastní boudy nahoře na Karlově mostě. Honili jsme se tam docela dlouho, ale panička Bailley už potřebovala jít a i naše smečka měla před sebou ještě další cestu, takže jsme se rozloučili. Moc milé setkání to bylo.
Naše cesta pokračovala Mosteckou ulicí, přes Malostranské náměstí do Nerudovy ulice. Tam je obchod s potravinami a panička nám tam koupila vodu. Na střídačku jsme jí pili z ruky, skládací mističku jsme zapomněli doma. Barney svědomitě značkoval celou cestu a tak byl rád, že mohl doplnit „inkoust“.
Dál jsme šlapali na pražský Hrad. Tady už se trochu začal bát i Barney, lidí tu bylo hodně. Oba jsme si průběžně kontrolovali, jestli máme na druhém konci vodítek pořád své páníčky. Barney dostal zákaz podepisovat cokoli.
Z Hradu jsme sešli zase zpět dolů k Vltavě po schodech, kterým se říká Staré zámecké. Na nich jsme potkali tři černobílé borderky, které tu byly taky na výletě, jako my. Jen byly odněkud ze zahraničí. Já na ně štěkal jako pominutý. Páníček mě několikrát napomínal, ale já štěkal a štěkal dokud nás neminuly. Nevím čím to je, prostě jsem štěkat musel. Barney mi pak řekl, že jsem magor.
A to byl konec naší výpravy. Došli jsme k autu, já i Barney jsme vcelku ochotně hupnuli dovnitř a cestou domů jsme pospávali, stejně jako většinu zbývajícího odpoledne doma. Mně se zdálo o holubech, bráchovi o té krásné slečně Bailley.
Páníčci nám udělali na památku pár obrázků. Jsou sice jen z mobilu, ale alespoň něco.
Váš Montík