Naše vlastní druhé agi závody - výsledek

Ahoj,

tak jak to dopadlo s těmi našimi závody. Maximův memoriál, jak se správně jmenovaly, proběhl za krásného počasí a vše se vydařilo. Organizačně, při vyhodnocování, předávání cen i zajištění občerstvení. Samochvála smrdí, ale my se prostě pochválit musíme :-)

Monty byl v dočasném azylu u babičky, na závody jsem dorazil jen já - Barney. Hlídal jsem naší kantýnu, sledoval jsem všechny příchozí, fandil jsem závodníkům. Všechno jsem náramně prožíval, hlavně to fandění. A i jsem závodil. Jenže panička je hendikepovaná sádrou a o mně říkala, že jsem magor. Výsledek těchto dvou skutečností je to, že jsme sice měli třetí nejrychlejší čas, ale protože jsem shodil téměř všechny tyčky skokových překážek, skončil jsem poslední ze šestnácti. A to skáču na výšku medium. Já si nemůžu pomoct. Ty tyčky tak strašně zdržují a překáží a já tak hrozně moc chci být rychlý..... Následující den po závodech jsem byl zcela vyčerpaný, pospával jsem a nebylo mi úplně nejlépe.

Za jedno mě ale panička chválila - i s jejím hendikepem a mojí splašeností jsme neudělali nic, za co by byla diskvalifikace i kdyby se na to pohlíželo optikou opravdových závodů, ne jen našich neoficiálních. Vše jsem běžel jak se má. Tedy až na ty skočky, no... Taková drobnost. Ani to nestojí za řeč.

Pár obrázků pro ilustraci:

Tady pomáhám paničce v kantýně

Některé smečky závodníků byly opravdu početné

Naši páníčci si myslí, že se dvěma hafany je práce až dost. Co pak říci o odvaze a šikovnosti této paní, která přijela se sedmi (!) jezevčíky a ještě se výborně umístili. A to neměla všechny své hafany, má jich totiž 13, z toho neběhají pouze dva.