Výletní úterky
Ahoj kamarádi,
byli jsme na výletech. Na dvou. Byly státní svátky a tak nás páníčci nenechali vyspat a místo toho nás vytáhli kousek dál od boudy.
První sváteční úterý jsme byli na Rabštejně nad Střelou. Tam jsme nebyli poprvé, máme tam už prošlápnutý takový cca 5-6 km okruh. Jde se i přes řeku. Vodu já rád. A když je tekoucí, tak ještě radši.
Přes vodu tam mají nový most pro pěší. Ten je ale pro hafany ne příliš vhodný. Je tvořený z takových kovových ok, do kterých se boří tlapy a především je skrz ně vidět. Já to přešel bez pomoci, jen jsem si dával pozor, abych šlapal nad podélným nosníkem mostu a neviděl jsem zbytečně až dolů na zem. A šel jsem pro jistotu těsně vedle páníčka. Monty se ale bál moc. Na most odmítal vstoupit, nakonec ho musela panička asi do dvou třetin donést. Tam ho zkusila postavit. Montík, s děsnou hrůzou v očích a nohami rozkročenými do široka, jako by byl pavouk, pomalu doslova dolezl na konec mostu. Ne, tento most se mu vůbec nelíbil. Zbytek procházky ale už byl super a byl korunován zastávkou u kolegyně z práce naší paničky. Vyrábějí sušené zaušky, které oba milujeme. Občas je máme jako chuťovku po večeři. Takže maximální spokojenost.
Druhé sváteční úterý jsme jeli za mojí – Barneyho - rodinou. Neviděl jsem se s nimi už hrozně dlouho. Snad dva roky. Těšil jsem se nejvíc na svojí maminku Kelly, její paničku Sašu a taky na sestřičku Enží a bráchu Kima. Trochu jsem se bál, jestli se s mámou poznáme. Ale poznali jsme se hned. Já dostal pusu a dobře si mě celého prohlédla. Říkala, že jsem hodně vyrostl a že mi to moc sluší. Tak jsem pyšný. Montyho, který se točil okolo, hned hnala pryč s vyceněnými zuby. Ale na mě byla hodná. No máma. Saša byla taky moc ráda, že mě vidí. Bráška se sestrou se ke mně zas tak moc neměli, ale dalo se to čekat – přece jen oni se spolu vidí docela často a já přijel po hodně dlouhé době. Oba jsou to ale krásní hafani. A Kelča jakbysmet. No jsme prostě moc povedená rodinka.
A kde že jsme to vlastně byli? Jéje, já vám to skoro zapomněl říct. Bylo to na závodech pořádaných ve Skochovicích, Kennel Cup. Kromě radosti z příbuzných jsem si tam odtud odvezl trauma. Teče tam řeka, Vltava, a páníčci mě do ní nepustili. Pravda, byla dost kalná, nevoněla jako „můj rybník“ u nás na vesnici a sem tam v ní něco plavalo. Dokonce i lahev od motorového oleje :-( Ale to by nevadilo, já moc rád čistím vodu, tahám z ní všechny větve a další věci, které v ní najdu. Jenže páníčci měli svojí hlavu a já byl na vodítku. Takže to mají u mě schované.
Váš borderák Barney